Jesus Huerta de Soto: Dodatečné úvahy o ekonomické krizi a teorii cyklu - druhý díl

6. Úspory jakožto “toková“ veličina versus peněžní zůstatky ve formě vkladů jakožto “stavová“ veličina.

Peníze nejsou spotřebním zbožím (jedině pro strýčka Skrblíka) a nejsou ani jedním z výrobních faktorů. Jsou tím třetím typem statku: všeobecně přijímaným prostředkem směny. Peníze navíc dokáží plnit svou funkci zprostředkovatele směny pouze jako statek současný. Mohou být ale zapůjčeny − v tom případě se stanou finančními aktivy pro věřitele, jemuž přestanou sloužit jako prostředek směny.

Proto je absurdní tvrdit, že uložené peníze, které tvoří část peněžních zůstatků aktéra, byly “uspořeny”. Vklady jsou peněžními zůstatky a tudíž stavovou veličinou. Tok nevynaložených příjmů zvyšuje tok úspor, které jsou investovány do finančních aktiv nebo přímo do kapitálových statků − pokud se někdo nerozhodne natrvalo zvýšit své peněžní zůstatky (růst poptávky po penězích). Peněžní zůstatky navíc mohou být navýšeny nejen omezením spotřebních toků, ale také toků investičních (nebo obojím).

Problém ale nastává se specifickým a stabilním tokem úspor: jestliže se někdo rozhodne směrovat své peněžní zůstatky do vkladů na požádání v bance operující s částečnými rezervami, tok úvěrů a investic se zvětší i bez toho, aby se zvýšil příliv reálných úspor. To je přesně to, co rozhýbe hospodářský cyklus.

Pouze svobodné bankovnictví s požadavkem na 100% rezervní krytí zabrání výše uvedené anomálii tím, že bankéřům znemožní provést následující účetní zápis.

Úvěry ke vkladům

----------x----------

Je to právě tento typ zápisu, který vyjadřuje hlavní aktivitu banky, ale ve svobodném bankovním systému s požadavkem na 100 % rezerv by všechny vklady byly v souladu s obecnými právními zásadami kryty hotovostí, což by odpovídalo bilanci:

Hotovost ke vkladům

-----------x-----------

7. Uvádí Leland Yeager pravdivý argument, když tvrdí, že je nemožné rozlišovat mezi vklady na požádání a velmi krátkodobými úvěry?

Pokud je dobře porozuměno teorii a hlavním zásadám (vklady na požádání a jejich ekvivalenty musí být za každých okolností kryty 100% rezervami), najde trh vždy nejvhodnější a nejvíce funkční řešení.

V ideálním bankovním systému, s požadavkem 100% rezervního krytí, by krátkodobé úvěry (na jeden až tři měsíce) rozhodně byly jednoduše rozeznatelné od vkladů na požádání a zúčastnění aktéři by prováděli běžné operace nutné ke spárování toků; operace, které jsou, na základě osvědčených a hluboce zakořeněných zásad obezřetnosti, tak efektivně prováděny na volném trhu.

Bylo by jednoduché identifikovat “falešné” úvěry přestrojené za vklady, hlavně když vezmeme v potaz, že na konci velmi krátkého období (od jednoho týdne do jednoho měsíce) je poptávka po skutečných úvěrech velmi slabá (kromě výjimečných okolností a za předpokladu řádně provedeného spárování toků).

Stručně řečeno: důležité je, zda aktér subjektivně považuje “termínovaný” vklad nebo (falešný) “úvěr” za část svých okamžitě dostupných peněžních prostředků či nikoliv. Pokud ano, máme co do činění se skutečnými vklady “na požádání”, které vyžadují 100% rezervy.

8. Jaké jsou možné scénáře v případě, že nastane krize jako je ta současná?

V podstatě existují čtyři scénáře:

a) Bublina se vytvoří znovu spolu s mohutnými přívaly nové expanze. (Toto je prakticky nejhorší možný scénář, neboť deprese je pouze odložena − za cenu, že se později stane ještě závažnější. To je to, k čemu došlo v letech 2001-2002, kdy byla fáze expanze prodloužena na dalších šest let, ale za cenu finanční krize a ekonomické recese, jaké svět neviděl od roku 1929.)

b) Opačný extrém: jako domino efekt, krach všech bank s částečnými rezervami a zánik finančního systému (tragédie, které by se dalo “v krajním případě” vyhnout bailoutem bankovního systému po celém světě).

c) “Japanizace” ekonomiky: vládní zásahy (ve fiskální i úvěrové sféře) jsou tak silné, že brání přirozeným tržním procesům, které mají tendenci napravovat investiční chyby napáchané v období bublin, a proto zůstává ekonomika natrvalo v recesi.

A čtvrtý, nejvíce pravděpodobný průběh událostí: S velkými obtížemi bude nakonec trh, který je velmi dynamicky efektivní, napravovat investiční omyly: firmy a domácnosti postaví své prostředky na zdravé základy snížením nákladů (obzvláště těch mzdových) a splacením úvěrů. Společnosti, které zůstaly, se zatím staly “zdravými” a nárůst úspor dovolí financování nových investičních projektů, které budou v dlouhém období skutečně trvale udržitelné. Nezaměstnanost dosáhne svého vrcholu v době ukončení reorganizace a v danou chvíli se hlavní prioritou stane liberalizace trhu práce, jak nejvíce to jen bude možné (nábor nových zaměstnanců, mzdy, propouštění a kolektivní vyjednávání), aby mohli nezaměstnaní opět vstoupit do (nyní už ozdraveného) produkčního řetězce a pracovat na rentabilních projektech. Kromě toho jsou ve veřejném sektoru nutné maximální úspory v rozpočtech; je důležité vyhnout se zvyšování daní a omezit byrokracii a zásahy vlády do ekonomiky.

9. Jaká opatření správným směrem by teď mohla být přijata, aby nás − i kdyby jen opatrně − posunula blíže k ideální podobě finančního systému pravé ekonomiky volného trhu?

Následující tabulka poskytuje odpověď na tuto otázku:

U mnoha oblastí regulovaného trhu, který je třeba reformovat (privatizace ulic, volná imigrace, atd.), je vážnou chybou věřit, že je nutné eliminovat všechna nařízení tak dlouho, dokud neproběhne ideální reforma. Spíše opak je pravdou. Dokud se neobjeví reforma, (je-li to možné), je minimum nařízení třeba k simulaci výsledků ideálního systému − ve sféře monetární: čistý zlatý standard s požadavkem 100% rezervního krytí a neexistence centrální banky. Nicméně je nutné stále dokola opakovat, že místo toho, abychom se neohrabaně pokoušeli s polovinou opatření kopírovat to, čeho by dosáhl trh, je bezpochyby tím nejlepším a v konečné fázi i nevyhnutelným krokem implementace definitivní radikální reformy, kterou si žádá ideální model monetárního systému.

10. Závěr: Rozčarování mezi teoretiky i občany

Společnost je zmatená a rozčarovaná krizí. Propast mezi lidmi a politiky je téměř nepřekonatelná. Navíc, ignorance a zmatenost politiků je také mimořádná. Nejhorší na této situaci ale je, že mnozí teoretikové ekonomie sami tápou ve tmě, pokud jde o teorii, a nejsou schopni pochopit, co se to děje, proč se to děje a co by se mohlo dít v budoucnu.

Ztráta prestiže, kterou utrpěla neoklasická ekonomie (předpoklad efektivity trhu, teorie racionálních očekávání, víra v “seberegulaci”, zásada racionality aktérů, atd..), je dokonána a je chybně interpretována jako tržní selhání, jež ospravedlňuje další vládní intervence. (Keynesiánci přičítají krizi náhlé finanční “panice” a nedostatku agregátní poptávky, která musí být kompenzována státem.) Teoretici z rozdílných táborů selhávají ve snaze porozumět trhu, a tedy i ve svých analýzách a doporučeních. Teoretické prázdno je na počátku 21. století enormní. Naštěstí jsou zde teorie cyklu rakouské školy obecně a moje kniha Money, Bank Credit, and Economic Cycles (v ČJ zde) konkrétně, aby vyplnily toto prázdno a vyjasnily současné zmatky.

ZDROJ: Some Additional Reflections on the Economic Crisis and the Theory of the Cycle
PŘEKLAD: Lucie Hošková