Jesus Huerta de Soto: Dodatečné úvahy o ekonomické krizi a teorii cyklu - první díl

Co se mě týče, nikdy bych si na začátku roku 1998, kdy vyšlo první vydání mé knihy Money, Bank Credit, and Economic Cycles (pozn. redakce: v ČR vyšla pod názvem Peníze, banky a hospodářské krize - možnost stáhnutí zde) nepředstavil, že o 12 let později, bezpochyby kvůli finanční krizi a ekonomické recesi, které nemají od Velké deprese v roce 1929 ve světě obdoby, krizi a recesi, které žádné jiné ekonomické paradigma nebylo schopno předpovědět a ani adekvátně vysvětlit, bude moje kniha přeložena do 14 jazyků a publikována v (zatím) devíti zemích a v několika vydáních (dvě ve Spojených státech a čtyři ve Španělsku). V posledních letech jsem byl navíc pozván a účastnil jsem se množství setkání, diskusních skupin a přednášek věnovaných prezentaci mé knihy, debatám o jejím obsahu a o hlavních tvrzeních. Při těchto příležitostech se opakovaně vynořovaly některé záležitosti a přestože většina z nich je náležitě popsána v mé knize, možná je v tuto chvíli třeba poskytnout krátký přehled. Mezi záležitostmi, kterých se dotkneme, budou následující:

1. Vztah mezi úvěrovou expanzí a ničením životního prostředí

“Environmentalisté volného trhu” (Anderson a Leal, 2001) uvádějí, že nejlepší způsob, jak ochránit životní prostředí, je rozšířit podnikatelskou tvořivost a principy volného trhu na všechny přírodní zdroje, což vyžaduje jejich úplnou privatizaci a vhodné vymezení a účinnou ochranu vlastnických práv, která jim náleží. Pokud tato práva chybí, jsou znemožněny ekonomické kalkulace, čímž dochází k zamezení vhodné alokace zdrojů do užití, která jsou nejvíce ceněna a jsou tak podporovány různé druhy nezodpovědného chování, stejně jako neoprávněná spotřeba mnohých přírodních zdrojů.

Environmentalisté volného trhu nicméně přehlédli jinou významnou příčinu špatného využívání přírodních zdrojů: úvěrovou expanzi, kterou zařídily centrální banky a kterou v cyklech vlévají do ekonomických procesů skrze privátní bankovní systém, jež se těší z privilegia užívání částečných rezerv. Uměle vyvolaná expanze fiduciárních prostředků přitom odstartovala etapu tvorby spekulativních bublin, která se vyznačuje “iracionální hojností”. Tato fáze nakonec neoprávněně zatíží reálnou ekonomiku tím, že vyvolá zdání, že mnohé nevýnosné projekty jsou výnosné (Huerta de Soto, 2009). Následkem je zbytečný tlak na celé životní prostředí: stromy, které neměly být pokáceny, jsou káceny; ovzduší je znečištěno; řeky jsou kontaminovány; hory jsou zatíženy těžbou; je produkován cement. A nerosty, plyn, ropa, atd… jsou těženy ve snaze dokončit přemíru ambiciózními projekty, které ve skutečnosti spotřebitelé ani nepoptávají, atd…

Nakonec to jsou ale spotřebitelé, nad kterými trh vynese rozsudek a mnohé kapitálové statky zůstanou nevyužity, čímž se prokáže, že byly vyrobeny omylem (tj. špatně distribuovány v místě i čase), protože se podnikatelé nechali ošálit výhodnými podmínkami pro získání úvěru a nízkými úrokovými sazbami vyhlašovanými monetárními autoritami. Výsledkem je pouze zbytečná devastace přírody, neboť nedošlo k vůbec žádnému zvýšení životních standardů spotřebitelů. Právě naopak − spotřebitelé zchudli kvůli mylným investicím vzácných reálných úspor společnosti do nerentabilních a přespříliš ambiciózních projektů (např.: 1 mil. španělských domů bez kupců). Z tohoto důvodu brání úvěrová expanze udržitelnému hospodářskému rozvoji a zbytečně škodí životnímu prostředí.

Tato krátká analýza poukazuje na zřejmý závěr: milovníci přírody by měli bránit svobodný monetární systém bez centrálních bank; systém, ve kterém se uplatňuje požadavek na 100% rezervy u vkladů na požádání i u jejich ekvivalentů; systém založený na čistém zlatém standardu. Toto je jediný možný způsob, jak vymýtit periodicky se opakující období umělého boomu, finančních krizí a hospodářské recese, které tolik škodí ekonomickému prostředí, lidstvu a procesu sociální spolupráce.

2. Je potom úvěrová expanze opravdu nutná ke zvýšení ekonomického růstu?

Oblíbený argument (používaný a přiživovaný více než jen několika renomovanými ekonomy jako např. Shumpeterem) uvádí, že úvěrová expanze a nízké úrokové sazby usnadňují zavádění technologických a podnikatelských inovací, které podporují ekonomický rozvoj. Toto je špatný argument. V tržní ekonomice je stejně tak důležité poskytnout financování solventním a rentabilním podnikatelským projektům, jako je důležité odepřít financování těm projektům, které jsou nerentabilní a přitažené za vlasy: Mnozí “podnikatelé” jsou jako splašení koně a my musíme snižovat jejich šance šlapat společnosti po jejích vzácných zdrojích.

Problém je v tom, že pouze trh je schopný rozeznávat tyto dva druhy projektů. A činí tak sociálním procesem, ve kterém jsou klíčovými elementy právě indikátory skutečného množství ušetřených zdrojů a společenské míry časové preference, která pomáhá rozlišovat projekty, jež by měly být financovány, od projektů, jejichž čas ještě nenadešel a které proto musí počkat ve frontě. Pravdou je, že každá umělá expanze úvěrů a fiduciárních prostředků, které za tím stojí, vyvolává redistribuci příjmů ve prospěch těch, kteří jako první obdrží nově dostupné prostředky a že nás to neopravňuje teoretizovat o čistých efektech, jež bude tento proces mít na reálné úspory společnosti. (Bude to záležet na tom, jak se vyrovnají časové preference těch, kteří přijdou dříve s časovými preferencemi těch, kteří přijdou později.) Je zde ale více než dost náznaků, že inflace odradí reálné úspory už jen kvůli tomu, že inflace generuje iluzi bohatství a ta vybízí k utrácení za spotřební zboží a ke spotřebě kapitálu.

Nakonec (“ex post”) je navíc jasné, že pouze to, co bylo předtím ušetřeno, může být nyní investováno. A to, co bylo ušetřeno, může být investováno jednak moudře jednak nerozvážně. Úvěrová expanze podporuje plýtvání a mylné investice vzácných výrobních faktorů do neudržitelných a nevýnosných investičních projektů. To znamená, že model ekonomického rozvoje založený na uměle vyvolané úvěrové expanzi cyklicky ničí ohromný objem kapitálových statků, což zanechává společnost o poznání chudší (v porovnání s životní úrovní, které by bylo možno v dlouhém období dosáhnout s udržitelným růstem nevynuceným úvěrovou expanzí a která by byla více v souladu se skutečnými přáními spotřebitelů vzhledem k tomu, jak oceňují své časové preference).

Mimoto neříkejme, že fiduciární inflace slouží alespoň k využití volných zdrojů, jelikož toho samého efektu může být dosaženo bez mylných investic a bez plýtvání tím, že učiníme příslušné trhy práce a výrobních faktorů více flexibilními. Úvěrová expanze vytváří v dlouhém období trvale neudržitelná pracovní místa, chybné investice a tím i nižší hospodářský růst.

3. Je pravda, že banky způsobily krizi tím, že se vystavovaly riziku neúměrnému svému kapitálu?

Přisuzovat krizi špatnému počínání bankéřů znamená plést si příčiny s příznaky. Vždyť bankéři v průběhu etapy spekulační euforie pouze reagovali na podněty (nulové nebo záporné reálné úrokové sazby a umělá expanze úvěrů) vytvořené centrálními bankami. A nyní, jakožto projev pokrytectví a manipulace s občany, rozhazují centrální bankéři hrůzou ruce, viní ostatní za následky svých vlastních nesprávných politik a snaží se vypadat jako zachránci, kterým musíme být vděční za fakt, že nejsme v zajetí ještě horší deprese. A není třeba opakovat, že právě v době růstové etapy, kdy byla inflace v cenách finančních aktiv tak vysoká, mohli bankéři v bilancích vykazovat značný vlastní kapitál, což jim alespoň zdánlivě poskytlo značnou páku a umožnilo jim to se jednoduše vystavit riziku. To vše v prostředí nulové nebo dokonce záporné reálné úrokové míry a nadbytku likvidity vědomě podporovaném centrálními bankami. Za takových podmínek by nikdo neměl být překvapený, že bylo ve zvýšené míře přiznáno financování investičním projektům, které byly stále více riskantní a stále méně výnosné (a s nižší jistotou dosahování zisku).

4. Takže problémem bankovního systému bylo, že se bankéřům nepodařilo správně harmonizovat konečné termíny poskytnutých půjček s přijatými vklady?

Ne. Problémem bylo, že banky operovaly s částečnými rezervami, tj., že neudržovaly 100% rezervy u vkladů na požádání a jejich ekvivalentů. Požadavek 100% rezerv u vkladů na požádání zabrání úvěrové expanzi a problémům s likviditou v bankovním systému, protože tento systém povoluje investovat pouze to, co bylo předtím uloženo; a jestliže si investoři správně neodhadnou termín splatnosti a jejich projekty jsou rentabilní, mohou požádat o novou půjčku (na základě dřívějších skutečných úspor), aby onu splatnou půjčku splatili. V porovnání s tím vede úvěrová expanze, plynoucí z bankovnictví částečných rezerv,  k rozsáhlým mylným investicím zdrojů, které si mnozí pletou s neúspěchem harmonizovat termíny splatnosti. Problém je ale poněkud složitější: jedná se o investice, které jsou dlouhodobě neudržitelné kvůli nedostatku reálných úspor. Základní ekonomický problém nepramení z pochybení při párování lhůt, ale z neexistence požadavku na 100% rezervní krytí; jinak řečeno, pramení z bankovnictví částečných rezerv.

5. Může osamocená banka vyváznout bez poškození v případě rozsáhlé úvěrové expanze?

Osoby odpovědné za řízení jednotlivých bank mohou doufat, že vyjdou z procesu úvěrové expanze bez újmy pokud: a) věří, že budou schopny půjčovat peníze výhradně nejvýnosnějším a nejbezpečnějším projektům (těm, které budou zasaženy nejméně ve chvíli, kdy krize udeří); b) věří, že jakmile začne u těchto projektů jejich úvěrová expanze, zavede stejnou strategii expanze i zbytek bank, a to minimálně ve stejném tempu, díky čemuž pak banka neskončí osamocená a ani nepřijde o své rezervy.

V praxi se možnost b) obvykle stává (všeobecná úvěrová expanze řízená samotnou centrální bankou); je ale vysoce nepravděpodobné, že se kdy stane možnost a), která je v podstatě pouhou iluzí: nové fiduciární prostředky (vytvořené vklady) mohou být zapůjčeny za relativně nízké úrokové sazby a mohou být umístěny na trh pouze jako půjčky projektům, které jsou stále delší (tj. nabudou splatnosti ve vzdálenější budoucnosti) a riskantnější (nejistější). Tyto projekty vypadají výnosné pouze při snížených sazbách. Jakmile se ale sazby zvýší, okamžitě přestanou být rentabilní kvůli nedostatku reálných úspor.

Navíc jakoukoliv banku, jejíž vedení se bude zatvrzele držet z dosahu procesu úvěrové expanze, čeká zmenšení tržního podílu a bude jí hrozit riziko, že se stane méně významnou. Toto by mělo učinit zřejmou skutečnost, že bankovnictví částečných rezerv kazí celý bankovní systém (argument, který byl předložen už Longfieldem v 19. století). Bankovní praxe navíc tento fenomén neustále potvrzuje. (Např. několik prezidentů španělských bank mi řeklo, že během období expanze věděli, že velké procento jimi poskytovaných úvěrů na nemovitosti bylo v dlouhém období pravděpodobně nerentabilní a riskantní, ale oni byli “nuceni” účastnit se mnoha syndikovaných úvěrů a sporných transakcí pod nátlakem analytiků, makléřů a růstové potřeby banky nebo minimálně z důvodu udržení jejího podílu na trhu.)

Druhý díl překladu bude zveřejněn do několika dní.

ZDROJ: Some Additional Reflections on the Economic Crisis and the Theory of the Cycle
PŘEKLAD: Lucie Hošková