Jaká je cena té nové demokracie? Goldman Sachs dobývá Evropu
22. 2. 2012
THE INDEPENDENT - STEPHEN FOLEY: Zatímco běžní lidé se trápí s uskrovněním a pracovními příležitostmi, mocenské kuloáry eurozóny prochází pozoruhodnou transformací. Nanebevstoupení Maria Montiho na italské ministerské předsednictví je pozoruhodné z více důvodů, než je možno spočítat. Tím, že nahradil surfaře po skandálech Silvia Berlusconiho, Itálie vyvrátila nevyvratitelné. Tím, že na ni byla uvalena vláda nevolených technokratů, byla suspendována normální pravidla demokracie, a možná i demokracie samotná. A umístěním vedoucího poradce Goldman Sachs jako správce Západního národa, politická moc investiční banky, kterou byste mohli považovat za nepřípustně politicky jedovatou, dosáhla nových výšin.
A to je ta nejpozoruhodnější věc ze všech: velký skok v projektu Projektu Goldman Sachs a snad i ke kulminaci jejího úspěchu.
Není to jen pan Monti. Evropská centrální banka, další kriticky důležitý hráč v dramatu krize vládních dluhů je pod managementem bývalých Goldmanů a vysloužilci z této investiční banky se houpou v křeslech, z nichž se vládne, v mocenských kuloárech téměř všech evropských národů, stejně jako se v nich zabydlili během finanční krize v US. Až do středy bude vedena mužem od Goldmana i evropská divize Mezinárodního měnového fondu Antoniem Borgesem, který právě z osobních důvodů rezignoval.
I před italským převratem nic nenaznačovalo, že se Goldman Sachsu podaří zbavit se své přezdívky „Upírská Chobotnice“, a teď, když její chapadla dosáhla na vrcholek eurozóny, zdvihají se skeptické hlasy zpochybňující korektnost jejího vlivu. Politická rozhodnutí přijatá v nadcházejících týdnech určí, zda eurozóna bude moci splatit své dluhy a splatí-li je – a Goldmanovy zájmy jsou s odpověďmi na tyto otázky vnitřně propleteny.
Simon Johnson, bývalý ekonom Mezinárodního měnového fondu, ve své knize 13 bankéřů, tvrdil, že Goldman Sachs a další velké banky se během finanční krize natolik sblížily s vládami, že se v US v podstatě staly oligarchií. Alespoň že evropští politici nejsou „koupeni a placeni“ korporacemi jako v US, říká. „Místo toho to, co máte v Evropě, jsou pohledy na svět sdílené jak politickou elitou, tak bankéři, a sdílené soustavy cílů a vzájemně se posilujících iluzí.“
Ta tohle je Projekt Goldman Sachs. Prostě řečeno, je to intimní obětí s vládou. Každý podnik chce, aby jeho zájmům pomáhali regulátoři, kteří by jim jinak mohli překážet, a politici, kteří jim mohou poskytnout daňové úlevy, tohle ale už není lobování. Goldman je už vládám poskytuje rady a financování, aby umístil své lidi do veřejných služeb a návnady lukrativních jobů otvírajících se před lidmi, co přichází z vlády. Tímto projektem je vytvořit takové hluboké výměny lidí a idejí i peněz, že už nebude možno rozlišit mezi veřejnými zájmy a zájmy Goldmana Sachse.
Pan Monti je jedním z italských nejprominentnějších ekonomů a většinu své kariéry strávil v akademiích a v mozkových trustech, ale stalo se, že když ho pan Berlusconi v roce 1995 jmenoval do Evropské komise, že se o něj Goldman Sachs začal zajímat. Nejdříve jako komisař pro mezinárodní trh a zvláště jako komisař pro konkurenci, činil rozhodnutí, která mohla umožnit či znemožnit dohody o převzetí podniků a fúzích, na kterých bankéři Goldmana pracovali nebo poskytnout financování pro Montiho, který později předsedal italské komisi ministerstva financí pro bankovní a finanční systém, která stanovovala finanční politiku země.
S těmito konexemi bylo pro Goldmana přirozené, že ho pozvali, aby se přidal k výboru jejich mezinárodních poradců. Dva tucty mocných mezinárodních poradců této banky fungují u politiků, co regulují jejich práci, jako neformální lobbyisté za své zájmy. Další poradci včetně Otmara Issinga, kteří jsou ve správní radě německé Bundesbank a pak i Evropské centrální banky, ti byli architekty eura.
Snad nejprominentnějším ex-politikem uvnitř této banky je Peter Sutherland, irský generální prokurátor v 80. letech a další komisař EU pro konkurenci. Nyní je předsedou bez výkonné funkce u Goldmanovy v Británii sídlící paže mocenského handlířství Goldman Sachs International a do jejího kolapsu a znárodnění byl i ve správní radě bez výkonné funkce u Royal Bank of Scotland. V Irsku měl prominentní slovo ohledně jeho vykoupení z dluhů provedeného EU s argumentací, že tyto podmínky nouzových půjček by se měly zmírnit tak, aby nezhoršovaly finanční útrapy země. EU pak letos v létě souhlasila se snížením svých úrokových měr.
Sbírání tvůrců politik s dobrými konexemi během jejich odchodu z vlády je jen polovinou tohoto Projektu, posílání veteránů od Goldmana do vlády je tou druhou půlkou. Podobně jako pan Monti i Mario Draghi, který převzal 1. listopadu presidentování ECB (Evropské centrální banky), ten býval jak uvnitř tak mimo vládu, tak i uvnitř i mimo Goldmana. Byl v kolegiu Světové banky i výkonným ředitelem Italského ministerstva financí, než strávil tři roky jako výkonný ředitel Goldman Sachs International mezi lety 2002 až 2005 – jen aby se vrátil do vlády jako president Italské centrální banky.
Pan Draghi odrážel kontroverze ohledně účetních triků, které Itálie a další národy periferie eurozóny prováděly, aby se do jednotné měny před desítkou let vecpaly. Za využití komplexních derivátů mohly Itálie a Řecko zeštíhlit zjevnou velikost jejich vládního dluhu, který podle stanovených pravidel pro euro neměl přesáhnout 60 procent velikosti jejich ekonomiky. A ty mozky za několika z těchto derivátů byli muži a ženy od Goldmana Sachse.
Bankovní obchodníci vytvořili četné finanční dohody, které Řecku umožnily sehnat peníze, aby okamžitě srazilo svůj rozpočtový deficit výměnou za splácení časem. V jedné dohodě přesměroval v roce 2002 Goldman 1 miliardu dolarů financování k řecké vládě v transakci zvané meziměnový swap. Na druhé straně dohody byl za Řeckou národní banku Petros Christodoulou, který svou kariéru začal u Goldmana a kterého nyní povýšili na šéfa úřadu obsluhy řeckého vládního dluhu. Nyní Lucas Papademos instalovaný za řeckého ministerského předsedu vlády národní jednot je technokratem, co tou dobou vedl řeckou centrální banku.
Goldman říká, že redukce dluhu, jíž bylo swapem dosaženo, byl ve vztahu k europravidlům zanedbatelná, vyjádřil však ohledně této dohody určité politování. Gerald Corrigan, partner u Goldmana, který vstoupil do této banky po útěku z New Yorkské pobočky US Federálních rezerv, řekl u loňského slyšení v Britském parlamentu: „Je na první pohled jasné, že standardy transparentnosti by mohly být a pravděpodobně měly být vyšší.“
Když byla tato záležitost přednesena při potvrzujícím slyšení u Evropského parlamentu, tak pan Draghi ze své funkce u ECB řekl, že se této dohody o swapu ani za ministerstvo ani za Goldmana neúčastnil.
Pro Řecko se ukázalo jako nemožné držet linii, jelikož podle posledních návrhů EU v podstatě vstupuje se svým do bankrotu, jelikož věřitele žádá, aby provedli „dobrovolné“ zkrácení svých dluhopisů o 50 procent, ale současný konsensus u eurozóny je takový, že věřitelé větších národů jako Itálie a Španělsko musí být vyplaceni úplně. Tito věřitelé jsou samozřejmě největší banky na kontinentu a je to jejich zdraví, co tvůrce politik v první řadě zajímá. Za mixem uskrovňujících opatření uvalený novými technokratickými vládami v Aténách a Římě a vůdci dalších zemí eurozóny, jako je Irsko, a záchrannými fondy počínaje MMF a z větší části Německem podporovaným Eurovalem lze vysledovat tento konsensus.
„Moji bývalí kolegové z MMF pobíhají kolem ve snaze ospravedlnit vykoupení 1,5-4 biliony €, ale co to znamená?“ řekl Simon Johnson. „To znamená 100 procentní vykoupení věřitelů. Je to další vykoupení bank jako v roce 2008. Mechanismus toho je odlišný, tentokrát se to děje na úrovni vlád, nikoliv bankéřů, ale důvody jsou stejné.“
Je jisté, že finanční elita, která byla přes ty banky vykoupena, umisťuje tyto peníze společností do dalších sázek s takovýmto výsledkem. Jon Corzine, bývalý výkonný ředitel u Goldman Sachse se loni vrátil na Wall Street po téměř desetiletí v politice a převzal kontrolu nad historickou firmou zvanou MF Global. Umístil 6 miliard dolarů firemních peněz do sázky, že dluhopisy italské vlády nezbankrotují.
Když byla tato sázka minulý měsíc odhalena, rozhodli se klienti a obchodní partneři, že dělat business s MF Global je moc riskantní, a tato firma během dní zkolabovala. Byl to jeden z největších bankrotů US historie.
Smrtelné nebezpečí spočívá v tom, že když Itálie přestane proplácet své dluhy, věřitelné banky by mohly upadnout do insolvence. Goldman Sachs, který odepsal 2 biliony dolarů pojištění, včetně neodhaleného množství dluhu zemí eurozóny, by z toho nevyvázl bez újmy, zvláště když část té sumy 2 bilionů dolarů pojištění byla nakoupena v pojistných výměnách u těch bank, které jsou chráněny touto pojistkou. Žádná banka – a zvláště ne Upírská Chobotnice – nemůže snadno rozplést svá chapadla s chapadly svých kámošů. A to jsou důvody toho vykupování a uskrovňování, důvody, proč být více Goldmanem nikoliv méně. (Parafráze na Merkelové, že lékem je více Evropy nikoliv méně Evropy.) Alternativou je druhá finanční krize a druhý ekonomický kolaps.
Sdílené iluze, možná? Kdo by se to odvážil otestovat?
Pátek 18. listopadu 2011
The text is also available in EnglishDiskuze
Zatím nikdo nediskutoval. Buďte první.
Abyste se mohli zůčastnit diskuze, je nutné se přihlásit.
