Vysvětlení nákupů zlata centrálními bankami

A přesto došlo za poslední dva roky k dramatickému posunu v nákupech zlata. Jenom ve třetím kvartálu tohoto roku se čisté nákupy zlata centrálními bankami vyšplhaly na 150 tun – více než dvojnásobek celkové hodnoty za rok 2010. Poprvé za posledních více než 20 let nakupují centrální banky ve světě více zlata, než kolik ho prodávají.

A přece, pokud centrální banky obchodují výlučně v nesměnitelných (fiat) penězích, co vysvětluje tak náhlou změnu postoje?

Směnitelnost může centrální bance způsobit náklady, ale má také své výhody. Zejména by to vyřešilo tyto dva problémy:

1. Jak by si centrální banky udržely nezávislost na svých vládách?
2. Jak moc peněz by měly nabízet?

Tyto dvě otázky by se bez směnitelnosti značně zkomplikovaly. V této krátké eseji se zaměříme pouze na první z problémů.

Nezávislost centrální banky pochází od vlády, která centrální bance svěří monopolní práva na výrobu peněz ve své působnosti. Kongres sice zajistí dohled nad FEDem, ale žádný vládní zmocněnec nerozhoduje specificky o každodenním provozu centrální banky. (Toto je samozřejmě diskutabilní, ale to je zase jiná otázka.)

O nezávislost se usiluje z dobrého důvodu. Vláda, která ovládá svůj tiskařský lis, je motivována platit za své výdaje nikoliv z daní a ani dluhem, ale skrze relativně bezbolestný akt tisknutí potřebných peněz. Problém vyvstávající s vládou kontrolovaným tiskařským lisem je ale ten, že je spojen s inflační tendencí.

Nezávislá centrální banka emituje měnu, což se v její bilanci objevuje jako závazek. Účetní výkazy jsou pak vyrovnávány nákupem aktiv. Ačkoliv může být těmito aktivy cokoliv, stalo se běžnou praxí nakupovat relativně bezpečné a úrok nesoucí vládní dluhopisy. Zlato stále tvoří určitou část účetních rozvah většiny centrálních bank, ale jelikož má držba zlata své náklady a nevynáší žádný úrok, je to relativně neatraktivní možnost.

Pokud chce centrální banka přímo zvýšit nabídku peněz, navýší svá pasiva (prodá hotovost) a ve stejné výši navýší i svá aktiva (koupí dluhopisy). Pokud chce snížit nabídku peněz, sníží svá aktiva (prodá dluhopisy), čímž sníží − v odpovídajícím množství − i svá pasiva.

Jako myšlenkový experiment si zkuste představit, co by se stalo, kdyby centrální banka neprodávala žádná aktiva, ale místo toho by dovolila, aby ztratila svou hodnotu. Také si představte extrémní případ, kdy by nebyly splněny závazky z dluhopisů držených centrální bankou kvůli insolvenci jejich emitenta. Hotovost se nemusí automaticky přizpůsobit tím, že se sníží o ekvivalentní množství. Aby se udržela účetní rovnost, jsou ta relevantní pasiva, která se mění, vlastním kapitálem centrální banky. Účetní insolvence nastává v ten moment, kdy se váš vlastní kapitál stane záporným.

Je obtížné představit si centrální banku v insolvenci. A opravdu se to nestává ve velkém, ačkoliv, jak spolu s Phillippem Bagusem nastiňujeme v naší knize: Deep Freeze: Iceland´s Economic Collapse, příklady v nedávné minulosti opravdu existují (pro více informací klikněte zde). Centrální banka, která ve svých aktivech drží dluhopisy, tak může zůstat solventní, pouze dokud bude emitent těchto dluhopisů solventní.

Problém, který vznikne, je následující: co dělat, když se vlastní kapitál stane záporným? Řešením musí být rekapitalizace, ale kým bude provedena? V extrémním případě může vláda přímo rekapitalizovat centrální banku. Tento typ jednání ale nezůstane bez následků. Centrální banky − alespoň v některých zemích − se těší vysokému stupni nezávislosti, protože nespoléhají na financování od svých vlád. Jelikož ve skutečnosti vrací na konci roku své zisky zpět vládě, jsou to ony, kdo generují vládě příjmy.

Ale vláda, která centrální banku finančně podporuje, je také stále více zainteresována na způsobu, jakým je banka řízena. Zvýšený dohled monetární autority může být některými vítán, ale rovněž to otevírá Pandořinu skříňku: možná začne vláda se zvýšeným dohledem ovlivňovat i provozní mandáty centrální banky nebo dokonce její každodenní provoz.

Nákupy zlata centrálními bankami jsou naprosto racionální odezvou na toto dilema nezávislosti. Vzhledem k tomu, že se každým dnem stále více a více zpochybňuje solvence některých velkých vlád, zpochybňují i investoři, stejně jako centrální banky, hodnotu svých dluhů. V Řecku právě došlo k seškrtání 50 % z hodnoty dluhů držených soukromými držiteli; je nemožné, aby se toto stalo i vládám a jiným organizacím? Seznam zemí z hlediska jejich solvence se neustále prodlužuje − Irsko, Portugalsko, Itálie, Španělsko − dokonce ani USA nejsou imunní vůči této možnosti, jak ukazuje jejich vlastní dluhová krize.

Držba zlata pro centrální banky neeliminuje možnost záporného vlastního kapitálu (ve skutečnosti to dokonce může zvýšit pravděpodobnost). Ale když vezmeme v potaz nedávnou minulost, stane se to aktraktivní alternativou. Zatímco však země bojují s tím, aby dostaly své dluhy a deficity pod kontrolu a tím vylepšily vyhlídky na svou solventnost, hodnota jejich dluhů se rovněž stává diskutabilní.

Přestože držba jakéhokoliv reálného aktiva neslouží centrálním bankám k žádnému přímému užití, slouží jako druh pojistné politiky. Solvence centrální banky držící vládní dluh je podřízena solvenci země, jejíž dluh drží. Pro centrální banku, která se obává o hodnotu svých aktiv, činí diversifikace jejích aktiv směrem k větší držbě zlata racionální alternativu.

ZDROJ : The Ludwig von Mises Institute
http://mises.org/daily/5824/Explaining-Central-Banks-Gold-Purchases
PŘEKLAD: Lucie Hošková